úterý 10. dubna 2018

Za chvíli narozeniny

Jaro je tu a mi už se nějakou chvíli honí hlavou, jak zvládneme letošní květnové slávy našich dcer. Julinka 4 roky a Anežka už taky s prvním dortem. 

Dárky jsou jakž takž připravené, i když to, co by si asi Juli přála nejvíc ("malé" lego - tedy ty drobné klasické kostky, už ne duplo) zřejmě nedostane. Jednak kvůli Anince - ta jde po každé pohozené hračce jak pes po kosti, a pak pro ni je nachystáno a namyšleno něco jiného. Třeba ježíšek její přání vyslyší. Bohužel ji teď spíš "straším" tím, že nebude mít na dortu čtyřku, ale dvojku, že půjde pozpátku, protože hodně okoukala manýry našeho mimina a zkouší si pláčem a fňukáním vydobýt to své místo na slunci. Ruku na srdce - nemá to teď, děvče moje, jednoduché. Částečně se musí podřizovat mladší ségře, je peskovaná, pokud ji probudí nebo ji dožírá, nemá mamku jen pro sebe. A tatínek se realizuje se svým jediným synem, takže mnoho času na holky - potažmo na Juli, nosit Anežku zvládne při psaní úkolů s nejstarším - mu nezbývá. 

A tak mívám pocit, že jí to chci vynahrazovat alespoň malými dárky, drobnostmi, holčičíma tajnostma, ale nevím, jak moc tohle ocení a bude si pamatovat. A s přibývajícími hysteráčky obou dvou dochází nervy strhané matce, která neví, jak z toho dál. 

Ale jsou chvíle, jako tato - kdy obě děti spí, tatínek na nákupu, oběd uvařen a částečně i snězen, a já mám chvíli na to vypnout, nemyslet, lelkovat. Za ten skoro rok dvoj-mateřství je to asi potřetí - aby si čtenář nemyslel, kterak mám nohy nahoře a užívám si :-) Ale každá mince má dvě strany - dnes sice několik hysterických záchvatů Juli (kvůli "prkotinám" - pro mě jako matku, ale pro ni to byly zřejmě obrovské osobní tragédie - ztracená kostka, přelomený rohlík, zavřené okýnko se zmrzkou nebo odvázaný provázek od klacíčku pro kočku...), ale byl to vlastně hezký den. V herně natřískáno, spousta dětí, matek, jeden děda, který rád chválí a se kterým se dobře povídá, sluníčko svítilo, Anežka v kočárku usnula, Jula sice s pláčem a bez zmrzliny, ale jela na odrážedle a doma jsme byly včas, stihla jsem si vypít kafe a na tajňačku sníst čokoládku. No - neber to!

Každý večer si říkám, andílkové mí zlatí, jak na vás zítra budu mít víc trpělivosti. A pak když něco není podle mých představ, tak pěním, nervačím a hysterčím stejně, jako Jula. Tak co se divím, že jen kopíruje mé chování... Ach jo. Třeba to na ní nezanechá velké následky. 

Dost stížností, hurá na odpolední kávu. A na těšení se na hlavní cenu, kterou Juli vyhrála ve výtvarné soutěži u nás v knihovně! Snad budem mít v týdnu čas se pro ni zastavit!



Jaru třikrát zdar, lisovaným kytičkám a připravovanému herbáři taktéž!
L. 

3 komentáře:

  1. A na to se pak zbytek života vzpomíná. Ten čas s malými dětmi rychle uteče.
    Jste krásná rodinka. Mnoho štěstí všem.

    OdpovědětVymazat
  2. Lucko,
    nějak Ti ty holky vyrostly ;-)
    Krásné jaro všem u Vás !

    OdpovědětVymazat
  3. Děti hrozně rychle rostou :-) Užívejte každý okamžik

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu!