... a všechno je jinak...
Holky dost vyrostly, od posledního příspěvku, já taky (z nich, zřejmě), a život v Česku se převrací vzhůru nohama. Jednou budeme říkat - "jo, to tenkrát, před tou pandemií...". Teď neříkáme. Mlčíme. Občas vtipkujeme. Ale lehko nám není.
Abych nebyla patetická - vlastně si ten současný stav tak trošku užívám. Je to naposledy, co mám děti doma, žádné školy, školky, kroužky, povinnosti. Jen jednou, dvakrát v týdnu do práce (to se taky změnilo, od posledního příspěvku). Nemusíme vstávat, nemusíme spěchat, vlastně bychom asi nemuseli vařit (jenže máme pořád hlad), ... Takže jedeme na vlně toho, co dělat chceme, co nás baví. Holky si spolu už dokáží hrát, troufnu si napsat i desítky minut. Občas bez konfliktu, a já jsem za ty chvíle souznění vděčná a hltám svou dávku kávy.
Julinku neskutečně baví tvořit. Vezme do ruky pastelky a za chvíli máte portrét. Vezme jehlu, nit a kousek látky a ušije si panenku. Tak, jako je můj muž schopný zahrát na jakýkoliv hudební nástroj, Juli je schopná z ničeho vyrobit kousek radosti. Pyšná matka ve mně se dne pýchou.
Anežka - to je naše ☀️ slunce. Ten věk skoro tří let je tak roztomilý, že je to až k nevíře, a nechápu, jak jsem mohla zapomenout. Je mazlivá, užvaněná, věčně s úsměvem od ucha k uchu, a tak moc by se chtěla vyrovnat starší ségře.
A já? Vyčerpaná, na částečný úvazek pracující, ale naplněná a šťastná jako dlouho ne. Sice s drobnými tiky z toho, co se děje venku, a jak to všechno dopadne, ale věřící v lepší zítřky...
Dobrou noc
L.