úterý 10. dubna 2018

Za chvíli narozeniny

Jaro je tu a mi už se nějakou chvíli honí hlavou, jak zvládneme letošní květnové slávy našich dcer. Julinka 4 roky a Anežka už taky s prvním dortem. 

Dárky jsou jakž takž připravené, i když to, co by si asi Juli přála nejvíc ("malé" lego - tedy ty drobné klasické kostky, už ne duplo) zřejmě nedostane. Jednak kvůli Anince - ta jde po každé pohozené hračce jak pes po kosti, a pak pro ni je nachystáno a namyšleno něco jiného. Třeba ježíšek její přání vyslyší. Bohužel ji teď spíš "straším" tím, že nebude mít na dortu čtyřku, ale dvojku, že půjde pozpátku, protože hodně okoukala manýry našeho mimina a zkouší si pláčem a fňukáním vydobýt to své místo na slunci. Ruku na srdce - nemá to teď, děvče moje, jednoduché. Částečně se musí podřizovat mladší ségře, je peskovaná, pokud ji probudí nebo ji dožírá, nemá mamku jen pro sebe. A tatínek se realizuje se svým jediným synem, takže mnoho času na holky - potažmo na Juli, nosit Anežku zvládne při psaní úkolů s nejstarším - mu nezbývá. 

A tak mívám pocit, že jí to chci vynahrazovat alespoň malými dárky, drobnostmi, holčičíma tajnostma, ale nevím, jak moc tohle ocení a bude si pamatovat. A s přibývajícími hysteráčky obou dvou dochází nervy strhané matce, která neví, jak z toho dál. 

Ale jsou chvíle, jako tato - kdy obě děti spí, tatínek na nákupu, oběd uvařen a částečně i snězen, a já mám chvíli na to vypnout, nemyslet, lelkovat. Za ten skoro rok dvoj-mateřství je to asi potřetí - aby si čtenář nemyslel, kterak mám nohy nahoře a užívám si :-) Ale každá mince má dvě strany - dnes sice několik hysterických záchvatů Juli (kvůli "prkotinám" - pro mě jako matku, ale pro ni to byly zřejmě obrovské osobní tragédie - ztracená kostka, přelomený rohlík, zavřené okýnko se zmrzkou nebo odvázaný provázek od klacíčku pro kočku...), ale byl to vlastně hezký den. V herně natřískáno, spousta dětí, matek, jeden děda, který rád chválí a se kterým se dobře povídá, sluníčko svítilo, Anežka v kočárku usnula, Jula sice s pláčem a bez zmrzliny, ale jela na odrážedle a doma jsme byly včas, stihla jsem si vypít kafe a na tajňačku sníst čokoládku. No - neber to!

Každý večer si říkám, andílkové mí zlatí, jak na vás zítra budu mít víc trpělivosti. A pak když něco není podle mých představ, tak pěním, nervačím a hysterčím stejně, jako Jula. Tak co se divím, že jen kopíruje mé chování... Ach jo. Třeba to na ní nezanechá velké následky. 

Dost stížností, hurá na odpolední kávu. A na těšení se na hlavní cenu, kterou Juli vyhrála ve výtvarné soutěži u nás v knihovně! Snad budem mít v týdnu čas se pro ni zastavit!



Jaru třikrát zdar, lisovaným kytičkám a připravovanému herbáři taktéž!
L. 

úterý 24. října 2017

Pětiměsíční Áňa

Dvakrát se otočím a měsíc fuč. Teď i s "bonusem" týdnu navíc, protože nějak nestíhám. Aňulce se tlačí zoubky, takže přes den nebývá příliš dobře naladěná a hodně nosíme. Bohudík za noční spánek, který sice je s kojením, ale v naší posteli, takže rána bývají růžová :-)

Zrovna včera jsem si tak sama polemizovala nad tím, jestli už by se to naše děťátko nemělo nějak víc "pohybovat" - jakože plazit, nebo se pokoušet - ale když si vzpomenu na Julču, která ještě v roce jen válela sudy a ani se neplazila, natožpak lozila, tak se hážu do klidu a kašlu na vyhledávání tabulek. Myslím, že Anežka je pokoří v jiných směrech. Už má totiž dva zuby (první vylezl 7.10. a druhý deset dní nato, 17. 10.), takže již  vlastníme ozubené miminko a přicházíme o bezzubé úsměvy, které jsou na té drobotině to nej. Ale budiž - myslím, že se s tím smířím. Zatím jde o zoubky vedle sebe, takže k pokousání nebohé matky nedošlo, ale řekla bych, že i na to dojde.

Hodně špatně teď Aní nese, když ji nenesu. Když odložím do kolíbky, pod hrazdičku apod. Přichází ukrutný srdce-beroucí pláč, který jde těžko utišit i v náručí. Ale celý den nosit fakt nejde, lumpik můj malinký. 




Co všechno už Anežka umí:
  • chechtat se... nejvíc ji umí rozesmát Julča
  • "vydírat" pláčem - to teď piluje k dokonalosti, ale věřím, že zuby vylezou a bude zase líp
  • má jakž-takž režim - dopolední spánek kolem desáté, odpolední cca od jedné do tří, plus minus hodinka
  • přetáčí se přes oba boky, pase jak drak, nožky se snaží strkat pod pupík
  • začíná chytat hračky 
  • umí si nasměrovat, kam chce být nesena
  • stejně jako kdysi Julču, i ji baví koukat z okna a tahat za záclonu
  • vzala na milost kočárek - na vycházkách cestu tam kouká ven, a zpátky si zdřímne, už asi nemá, co by nového viděla :-)
  • spí v naší posteli, při ukládání do postýlky se mi vždycky probudila, tak proč si to neudělat příjemnější, no
  • ráno po probuzení si povídá, má moc ráda, když za ní s Juli ještě zpátky vlezeme a tulinkáme se společně
  • jo pozor - jídlo - to je velký objev - ač příkrmy ještě nedáváme, tak už může ochutnávat jogurty, kaše, některé polévky - a nadšení převeliké! Snad bude taky dobrý jedlík!
  • vyrostla ze spousty hadříků... ách jo...
  • v sobotu 14. 10. jsme si užili vítání občánků
  • a bez úhony přežila střevní chřipku, která nás tu sklátila totálně všechny...
Skóre 5 měsíců:
2 zuby (jedničky dole)
66 centimetrů
7,2 kg

Hezké podzimní dny všem!
Lucie


úterý 19. září 2017

Letošní srpnové balíkovky

S menším (skoro měsíčním!) zpožděním ještě odtajním naše letošní balíková fota. Malovala jsem si to na růžovo, jak jinak, ovšem obě děvčata mě přesvědčila, že lámat něco přes koleno fakt nejde. Prvně řvala starší, pak to přestalo bavit mladší, takže to bylo jen rychlé cvak cvak a frčeli jsme zpět. Nevadí, máme je, jsme tam všichni, na některých to vypadá, že se od mé hlavy odráží Ondrova noha nahoře balíku, na jiných jsou někteří účastníci zády, ale hlavy nevěšíme a těšíme se z těch asi tří nebo čtyř, které se povedly :-)



foto 2016

a foto 2015

No hezky rosteme a množíme se :-)