MENU

středa 1. března 2017

Jak jsme byly u kadeřnice

Minulý týden u nás probíhaly jarní prázdniny, takže jsme si s Juli sbalily batůžky, naplnily kufr auta, co to šlo, a vyrazily přes kus republiky obšťastnit na týden babičku a dědu. Asi se na nás těšili, protože oba měli naplánovanou dovolenou, takže o zábavu celý týden nebyla nouze. Taky jsme se v pátek vrátily odpočaté (maminka) a úplně vyřízené (Julinka, dospávala ještě včera). 

Krom několika kaváren, návštěvy obchodů a utrácení, dvou návštěv aquaparku a dlouhých jarních procházek po městě jsme stihly také kadeřnici. Maminka to v plánu měla, Julince jsem původně chtěla nechat zastřihnout ofinku, ale když ona tak nerada nosí sponečky a culíčky, že jsem řekla, ať to paní Blanka vezme pořádně, ať je s tím co nejmíň práce. Tak máme doma malou slečinku s novým sestřihem. Tatínek to stále rozdýchává, ale já se na ni nemůžu vynadívat. A když už jsme byly ostříhané, naplánovaly jsme i focení se strejdou Jirkou, ať máme nějakou památku na pupíkové období č. 2. Konec druhého trimestru (27. týden) jsme tedy zachytili následovně: 






Ještě jednou děkujeme babičce a dědovi, že se o nás starali jako o vlastní! Byla to zřejmě poslední návštěva ve dvou, příště už s naší nejmladší (ač termín porodu v květnu, už si sama takový kus cesty jet netroufnu, i teď jsem cítila, že je to na hraně mých sil a možností...)

Hezký den!
L. 



sobota 4. února 2017

Rodinné foto 2017

To je tak, když si maminka něco naplánuje, a nejmladší dítě (tedy to již narozené) se rozhodne protestovat. Vloni touhle dobou jsme dělali rodinné fotky v Julinčině domečku, letos tedy bez něj, zato s adrenalinem a pouze pár pokusy na cvaknutí. Ale povedlo se, zvěčnili jsme se pro další generace a hlavně pro naše rodinné album 2017, do kterého bude letos určitě co dávat!






Jak je vidno, pupík roste (24+1tt), Anežka se se mnou má dobře, holka :-) Bojím se vlézt na váhu, už jsem překročila to, co jsem s Juli přibrala za celé těhotenství. Ale co - věřím, že zápřahem, který mě po porodu čeká, to všechno zase vyběhám, a hlavně budu mít z čeho brát, když dojde na horší chvíle. 

Mějte hezké, ještě zimní dny! Já už pomalu vyhlížím jaro, ta obleva po něm vysloveně volá!
L. 




úterý 17. ledna 2017

Hnízdím...

Nevzpomínám si, že bych s Juli měla tak nutkavou potřebu "hnízdění". S holčičkou číslo 2 pod srdcem to na mě přichází už teď, v zimních měsících, a já uklízím, přerovnávám, třídím. Velmi nesystematicky ovšem... Včera dvě šuplata v komodě v ložnici, následovaná poličkou s hrnečky v kuchyni. Nu což - každý kousek odvedené práce se cení! 

Poslední týdny byl blog mimo můj zájem, v prvním trimestru mi dělalo špatně i hučení počítače... Když jsem se trošku otřepala, bylo potřeba dát do pořádku to, co dva měsíce stálo a čekalo (díky mojí mamince jsme tady neuhnili, vážila i dlouhou cestu přes půl republiky a párkrát nám přijela uklidit, uvařit a duševně podpořit). Pak na poslední chvíli dořešení vánočních dárků, a ejhle - už je tady nový rok! Už letos přijde naše miminečko na svět! To těhotenství tak utíká! I s Juli jsem měla pocit, že jsem se neotočila, a byla tu, a teď tím tuplem...


Malá s námi jezdí na všechna vyšetření, takže zná "bumbrlíčka" z ultrazvuků a vždycky se těší do čekárny, kde mají spoustu plyšových hraček (a dělá při odchodu scénky, že ona tam zůstává, že tam ta zvířátka nemůže nechat samotné přece). Minulý týden jsme miminko definitivně pojmenovali - paní doktorka potvrdila druhou princeznu - takže Julince přibude parťačka Anežka. Zrovna dneska říkala, že až Anežka vyroste, tak si spolu budou hrát - já nenápadně otírala slzu - a ona pak dodala - že si budou hrát ve velké posteli v ložnici a budou tam dělat lumpárny... No - evidentně má o své i sestřině budoucnosti jasno, hvězda naše.



V listopadu přibyl do rodiny i kočičí kamarád - Cipísek. Po měsíci jsme zjistili, že jde o slečnu, no jméno jí zůstalo. Bohužel je to dost neukázněné zvíře, takže momentálně tráví své chvilky v manželově dílně, a může doufat, že brzy přijde jaro a dostane výběh ven, který jí již zůstane. Aby příliš nestrádala, bývají občas na verandě se psem - a z nedostatku lidské lásky je ochotná se přitulit i k naší Ele, která to trpělivě snáší. 


Takže tak nějak my žijeme v symbióze, občas ji trošku narušíme, ale pak se vše vyrovná a jedeme dál. Z Julie je slečna Hovořilová, jak říkáme, protože s ranním kuropěním otevře krom očí i pusu, a tu do večera nezavře. Ať už při hře, kdy si povídá sama se sebou a hraje se zvířátky a legem a autíčky apod., tak při komunikaci s ostatními členy rodiny i okolí. Moc ráda zpívá, a vcelku hezky. Trošku jsme přeskočili klasické lidové dětské písničky, i když i těch pár umí (minulý týden jeden den vedla Travička zelená, a zvládla by asi zazpívat Běžela ovečka nebo Skákal pes přes oves). Ale ve vaně pěje jak Matuška "Plavu si ani nevím jak....", cestou na autobus halekala do dáli "Kočky, kočky, jak si vlastně povídáte..." od pana Uhlíře, na Vánoce zvládla oposlouchat od staršího bráchy "Vánoce Vánoce přicházejí..." - a to nejen refrén, ale i dvě sloky. a "Rolničky rolničky" - ty nutila zpívat mě jeden den pořád dokola. Ovšem čím ohromí - tak sprostonárodní písní s mnoha variacemi, z nichž vede "... chlupatou, chlupatou, tu já mám nejradši,..." pokračujíc "já ji pomiluju, ona zase mě mě mě...". Ta je fakt dobrá a myslím, že okolí pak lehce pochybuje o mých mateřských schopnostech a baví se na náš účet.



Jinak je to dítě veskrze veselé, a pokud není unavené, tak míváme fakt krásné a idylické dny, kdy si opravdu závidím, že jsem na mateřské. Tenhle pocit vlastní závisti býval nejvyšší v prvním trimestru, kdy ještě Juli chodívala spát po obědě, a já s ní. To jsem si to nepokrytě i řekla nahlas - že si fakt závidím, jak se mám :-) 

Konec litanie, vzhůru do práce. Dnes jsem si donesla 150 fotek z loňska, které už se mi podařilo seřadit a postupně je zpracovávám do alba. Pak taky materiál na lapač snů nad postýlku, a pokud zbude materiál, tak jeden bude i pro Julku špulku. A taky mám nové látky na pár medvídků pro mrňata, která se okolo rodí. Plánů spousta, čas se krátí... Termín máme 24. května, tak uvidíme, jak dlouho se Anežka v bříšku zdrží. Juli měla být 21.5. před třemi lety, a vykoukla už jedenáctého. Prosím, ať Aňa vydrží, a je blíženec, nevím, jestli zvládnu dvě býčí holky ukočírovat...

Howg. 
Děkuji těm, co četli aspoň mezi řádky.
A zdravím Painku a Lucinku a děkuji za vzkaz, nakoplo mě to k sepsání dnešního příspěvku. Je to spíš zápisek pro mě, až budu jednou pátrat, co jsem dělala, co Juli umí, a jak moje břicho rostlo (a že roste fest...).

Hezký večer, hezkou zimu, hezký začátek dalšího roku!
L.