pátek 31. srpna 2012

Obyčejné odpoledne

Muž mi odjel na cesty, a tak proč sedět doma a čekat, až se vrátí. Krátím si to čekání procházkami. Takové letně-podzimní odpoledne, sem tam kapka, občas vykoukne zpoza mraku sluníčko. Ale rozmary počasí mi nevadí, milovala jsem je, po boku Jessinky.

Dneska po strašně dlouhé době mě bleskla hlavou myšlenka - ani nevím, jak jsem na to došla - protože tady s námi v našem domečku už nebydlela... Jedu takhle z práce domů, a říkám si - jo - dorazím, stihnem si ještě s mým mužem popovídat, počkám, až vyrazí na cestu dalekou, a pak půjdem s prckou ven. To bývaly časy!!! Vítr ve vlasech, bíglí ušiska a tlamička ve vzduchu, plachtící, čumáček hnědý od hlíny a věčného hrabkání a čenichání. Teď by byly její zlaté časy. Venku příjemné teploty, spousta pachů na cestách... No už nikdy spolu nevyrazíme doopravdy. Ale v myšlenkách se spolu touláme často. Často baštíme piškotky. Taky ve snech mazlíme, drbeme za ušiskama. Chybíš mi, prcinko moje. Moc.

Ale i tak jsem si užila samotnou vycházku na poštu, přes náměstí, s kapucí na hlavě, chvílemi i s vlasy rozpuštěnými a rozpustilými, ve větru. Bylo to prima odpoledne.

A brzy bude čekání u konce, blíží se večer a vrátí se mi můj muž ve dvou vydáních, doveze i malýho. A budem zase komplet, všichni... Tak, jak to má být...

pondělí 27. srpna 2012

Dobíjíme baterky

Slibovali chladno, meteorologové, a ono sluníčko svítí jako o život a hřeje ještě víc... Je potřeba i někdy odpočívat, tak jsme si naordinovali volno, a vyrazili do luk.

Máme tady nádherně, že?


A taky nám to děsně sluší!!!!!!!!!!

neděle 26. srpna 2012

Neškodná mičuda

Ušila jsem včera pět polštářů (pár vánočních, něco ještě pro nás do domečku), a tak jsem chtěla trošku změnu. Propátrala jsem všechny Mariny, co doma mám (a že mám všechny), a rozhodla se pro rychlý projekt "mičuda". Sešito bylo rychle, ale ta příprava, ta mě stála dost času. Ale - mičudy jsou dvě - jedna v holčičí a jedna v klučíčí variantě.

Když to večer zahlídl můj muž, hned hlásil, že nechce nabádat, ale že ten klučičí balon by se nám doma hodil, že s ním určitě nenadělají s malým tolik škody, co s gumovým. No - vyzkoušeno zatím není, ale mičuda je tímto označována za neškodnou. Možná někdy v budoucnu přijdu změnit název tohoto blogu :-)

neděle 19. srpna 2012

Kocour není doma...

... a myši mají pré :-)

Muž odjel do práce - no je mi ho trochu líto, takhle při neděli - ale mé srdce švadlenky zaplesalo, páč mělo chuť tvořit. Něco konkrétního, velkého, a dlouho odkládaného. Ještě teda není komplet hotovo, ale chtěla jsem si užít i trošku čerstvého vzduchu, a ne jen hukot šicího stroje, takže pro dnešek padla. Ale top DEKY je hotový! Zbývá "pouze" olemovat!!!!!!!!!!

Takhle se to rýýýýýýýsuje:





pondělí 13. srpna 2012

Láska je láska!!!

Dlouho ležely látky ladem, pak také hodně dlouho posešívané kousky, až se z toho v sobotu večír vyvrbil polštářkový mazlík. Obyčejný, ale z příjemné broušené látky, s písmenky LOVE.



A "pan domácí" prej dal bojový úkol - nejprva dokončit v podkroví ložnici, teprve pak se budou dodělávat další pokoje - tak jestli to stíháme do výročí? A bude oslava "pod hvězdami"? :-)

A krásný citát jsem našla:
"Změnit můžete jen sebe. Od té chvíle, co se změníte, se začne měnit svět, protože vy jste jeho živou součástí."

sobota 11. srpna 2012

S chutí do toho a půl je hotovo!

A já pořád ne a ne najít tu chuť, která by mě donutila vstát ze židle a jít umýt koupelnu, uklidit nádobí po obědě... Venku pod mrakem, sluníčko sem tam nakoukne, co nového. Ale asi se tady neděje nic, co by nutně muselo vidět, tak se spíš schovává a poplakává nad tou naší leností. Prádlo dnes raději ani neperu - nemělo by jak uschnout...

Ty víkendy poslední dobou nějak rychle utíkají. Ještě máme den a půl před sebou, tak už abych se vzchopila a dolakovala ten stůl - příští týden dostane novou, větší desku, a aby byly jeho nožky jako nové a ladily, dostaly novou impregnaci. Správně barevnou - do "třešňova", a ještě zafixovat bezbarvým lakem. Toť moje víkendová práce. Nebo došít tu partnerskou deku bych konečně mohla... Lenivá holka, lenivá švadlenka! Tak dlouho jsem se na ni těšila, konečně ji mám pro koho šít, už je to nejdůležitější na ni nachystáno... Nejsou lidi, co by ji dokončili! :-) Ale třeba zítra, to budu mít odpoledne pro sebe, tak třeba i pro deku?

Přemýšlím, co mi v poslední době vážně udělalo radost (nepočítám objetí mého muže, ta jsou pravidelná, úžasná a neomrzí se nikdy) - a tudle jsem ještě o dovolené ušila hromadu polštářků. Jedny kamarádce do nového domečku (kolaudační dar) - a pak pár pro nás, až dokončíme ložnici, a obývák dostane novou tvář. Tož tak :-)


pátek 10. srpna 2012

Den zúčtování

Jak poznáte pravé přátele? Že jsou na vaší straně, i když děláte fakt kravinu? Že vám nikdy nepoloží telefon? Konstruktivní kritika, něžně podaná, prosím, ale pikle za vašimi zády - trochu mě to děsí...

Uvidíme - třeba se jen zbytečně nervuju a žádný "zúčtovací" den dnes neproběhne, prostě jen někdo někoho špatně pochopil... Nebo jsem naivní a uvidím, co s člověkem udělá půl roku po stěhování odloučení od přátel, a nový pohled na vlastní život.

Držím si palce, ať je to bezbolestné, a konec sebelítosti, sic to zle dopadne!

Jsem mladá, perspektivní, žádoucí, a holt, když přijde na lámání chleba, můžu se i bez švestek sbalit a frčet si po svejch a minulost neřešit.

"Všichni se navzájem opouštíme. Měníme se, umíráme, přerůstáme své nejlepší přátele... Ale i když tě opravdu opustím, budeš už mít v sobě něco z mé bytosti. Budeš někdo docela jiný právě proto, žes mě poznal." - E. O. Brian -

úterý 7. srpna 2012

Slunečný "rekapitulační" den

Ráno po vydatném dešti vzduch svěže voněl, vycházející rudé slunce slibovalo krásný den, a modrá obloha tomu jen přidávala na vážnosti. Škoda, že ranní cesta vede do práce, a ne někam k vodě, nebo pro čerstvé rohlíky mým klukům k snídani. I tak si užívám rychlost za volantem, malý provoz, mé oblíbené písničky od Čechomorů.

Často myslím na Jessie - mou věrnou čtyřnohou parťačku, o kterou jsem skoro před rokem přišla. Bíglí pudy ji táhly ze zahrady, bohužel kolem rušné ulice. V sobotu jsem si prohlížela "vzpomínkové" fotky, jak jim říkám, pořízeně během čtyř věrných a úžasných let, slzy mi tekly po tvářích. Nechápu, jak může rodič přežít ztrátu dítěte, když já tak vyvádím kvůli psovi. Ale ona mi byla nejbližší, spolu jsme podnikaly výpravy do neznáma, ona na mě čekala, vítala mě, a milovala mě bez výhrad. A já ji...

Jak se člověku může změnit během pár vteřin život. A že bych mohla vyprávět... Otočky, obraty, přemety... Ale stojím na vlastních nohou, s očima dokořán, srdcem na dlani a vědomím, že miluju a hlavně že jsem milovaná - a to víc, než bych kdy doufala nebo očekávala. Raduju se z maličkostí, těší mě úsměvy mých kluků, lumpárny našeho kocoura, prach z podkroví, který věstí, že tam co nevidět bude uklizeno, kvetoucí fuchsie v košících, šumící les za domem...

Některé věci, situace a lidé odcházejí a mizí, aby mohli přijít jiní. Uklízím před svým prahem a vyhlížím, co nového a dobrého mě čeká. A že toho bude hromada!!!