Tak přesně to je náplní naší malé Juli v posledních dnech. Tedy ne že by dříve nerozšiřovala, ale mám pocit, že těch pár posledních dní je tak nějak víc "úspěšných", milníkově posuvných, výživných, zábavných, a bohužel i plačtivých.
Přes měsíc Juli baští příkrmy. Začaly jsme polední zeleninou, tento týden nově přidáváme k obědu i maso. Odpolední svačinku od mámy nahradily jogurty, a večerní mléčná seance je rozšířena o kaše. Všechno šmakuje, často mě překvapí, jakou porci je schopná zvládnout. A jak se sápá i na krmi, která jí určená není (ládujíc se čokoládou a v druhé ruce držíc miminko - nee - nelze - velké zklamání, když se mami nerozdělí :-)).
Co je ovšem krokem největším - Juli začala obývat svou postýlku, která stála v ložnici 7 měsíců téměř nepovšimnuta. Doteď spala s námi v posteli. Ne že by mi tam začala zavazet - ale usínání nám trvalo tři hodiny, v noci jsme probouzeli jeden druhého, a tak pro pohodlí všech došlo k přesunu. Bolestivému... Zatnuli jsme zuby, a já po kaši, koupání a ukolébavce ukládám do postýlky, dávám pusinku na dobrou noc a odcházím. První večer vydržela plakat hodinu a půl (tatínek to snášel dokonce hůř než já), druhý a třetí večer půl hodiny, dnes (čtvrtý večer) deset minut. Věřím, že jsme na správné cestě, a jsem pyšná, jak se moje kobližka osamostatňuje. Vím, že je to krok správným směrem, abychom každá měly svůj životní prostor. Ta rána, kdy se probudí, zabrouká, a pak mě s širokým úsměvem vítá, když přicházím k postýlce, jsou k nezaplacení!
Dnes tedy pojednání na filozofickou notu...
Klidný večer, příjemné poslední přípravy na Vánoce!
L.
